Who do you love?

Středa v 21:02 | Tálka
"Rozešla jsem se s Majklem..." píše mi ve dvě ráno Ej-Dý, zatímco ležim ve svým spacáku a nemůžu usnout, protože venku cvrkaj nějaký cikády, nebo co.
V první chvíli je mi to fakt úplně jedno. Nezajímá mě to. Abych byla upřímná,nikdy mě takový věci nezajímaj. Jediný, co ve mě vyvolává soucit je to, že nechci, aby moje kamarádky trpěly. Takže odepíšu:
"To mě moc mrzí. Mám přijet? Kdyby cokoliv, tak piš nebo volej. Zůstanu vzhůru."
Následuje dost dobře mi známá estráda textovek, že v pohodě, že teď už je to jedno a že jde spát. Tak dobrou.


"Jdu na rande s Mirkem. Je to student z Brna a má rozkošnýho psa." píše mi o týden později.
"Aha a není to trochu moc brzo? Neděláš to jen proto, abys zahnala myšlenky na Majkla?" odepisuju.
Ujišťuje mě, že ten kripl už ji dávno přešel. Má na víc. No jasně.
Po čtrnácti dnech si Mirka přivede domů.
"Ahoj." natahuju ruku a počítám, že budu muset přežít nějakej trapnej small talk.
Chvilku těká očima ze mě na Ej-Dý a zpět. Nakonec mi teda svou něžnou ručku hodnou tisíce děvčat podá.
"Čau, co tu děláš?"
"Já? Já tu bydlim." odpovídám a začíná mi vše docházet. A Mirkovi taky začíná docházet, že k žádné trojce nedojde. Protože když je doma i spolubydlící, nedojde nejspíš absolutně k ničemu.


"Mirek je debil. Fakt je arogantní. A jak se choval k tobě byl hnus. Prej co tu děláš. To je blb. Ale Piero je jinej. Jeho táta je z Itálie. A bože. To péro. Jojo, to Piero." spustí po pár skleničkách vína Ej-Dý.
"Ty se docela rozjíždíš, poslouchej." říkám poměrně šokovaně.
"No a to ještě nevíš, že mi píše jeden ženatej čtyřicátník. Asi mě miluje. Ale já dělám děsně nedostupnou."
"Aha."
"Jo a Piero ti posílá víno. Je z Bulharska."
"Dík." beru víno a odnáším ho do ledníčky. Radši beru všechno víno, abych nepřestala ztrácet přehled v Ej-Dýině listě milenců.


"Jsem to přesně řikala. Piero se vrátil k bejvalý. Prej si to potřeboval ujasnit a zjistil, že ji ještě pořád miluje." říká a já přemýšlím, jestlí jí to štve.
"No ale psal mi FiLipo."
"Kdo? jako ten českej rapper, nebo se jen tak jmenuje?" ptám se zaujatě, protože tohle mě začíná zajímat.
"No fakt on! Psal mi, jestli může u sebe na instagramu použít moje fotky z jeho koncertu. A docela jsme pokecali. Už jen čekám na to pozvání na rande." mává rukama a zuřivě vyhledává textovky od FiLipa jako důkaz.
"Hustý..."


Dva měsíce po tom, co se Ej-Dý odstěhovala do vlastního bytu jsem ji potkala.
"No jako. FiLipo už se mi pak neozval. Ale vlastně ani nevím, co jsem si od toho slibovala. S Mirkem a Pierem víš, jak to dopadlo. No a Milošek, ten čtyřicátník? Jemu na to psaní se mnou přišla manželka a normálně mi z jeho účtu napsala. Fakt psychopatka. Ale čekala jsem, že se na ni třeba vyprdne, když mě miluje. Ale asi ji taky miluje." vychrlila asi ve dvaceti vteřinách, když jsem se zeptala, jak jde život.
"Aha, A Majkl už si od tebe odvezl ty věci? Docela by mě to štvalo mít tam všechny věci svýho bejvalýho." opáčím.
"No máme to dohodnutý, kdy si pro to přijede. Hele já teď musim fakt letět. Čeká na mě ještě jedna kamarádka. Napíšu a dáme zase víno jako dřív." křičí za běhu.
"Jojo, ahoj."


"Abych ti pravdu řekla, spali jsme spolu." povídá, zatímco sedíme v okně a kouříme jedno za druhým.
"S kým?" odpovídám a teprve až teď mi dochází, jak doopravdy ztracená jsem v milostném životě té holky.
"No s Majklem. Nechtěla jsem, aby se to stalo, ale bohužel k tomu došlo." říká lítostivě.
"Asi se to dalo čekat."


"My se milujem. Vždycky jsme se milovali. Po tom, co jsem zkusila tolik jiných chlapů to teď vim stoprocentně. Ale jestli mě někdy podvede, tak už na něj doopravdy kašlu..."
Hovor přeruší Majklův hlas plný sladkých slůvek a já i přes telefon vím, kde všude má ruce.
"Hele, volá mi babička a musím to vzít." vymlouvám se, abych nemusela poslouchat sex přes telefon.
"Zas někdy!" loučí se a společně se tam hihňají těm svým sprosťárničkám.
Asi spíš ne, díky.

Fotografie: Moje, Canon EOS 1200D
 

Tramvajové blues

3. prosince 2018 v 19:56 | Tálka
Na zastávce Valdštejn každý den mezi třičtvrtě na sedm a čtvrt na osm nastupuju do tramvaje. Je to tramvaj číslo dvě, občas trojka. Ani nevím, proč mají vlastně dvě rozdílná čísla, když jezdí tu samou trasu.
Hned od nástupu vím, jaký budu mít den. Sednu si, nikdo mě neobtěžuje, nemám plné ruce, jsem v pohodě - to znamená dobrý den. Na druhou stranu, když se s kafem v ruce dostanu do narvané hlučné tramvaje cukající sebou tak, že mi hnědá voda létá z hrnku, to je mi hned jasné, že můj den bude na houby. A tím pádem i den těch, co mi přijdou pod ruku.
Nerada v tramvaji stojím. Ne, že bych byla líná. Přijde mi ale, že se na mě v tu chvíli vichni dívají.
Nejraději mám tramvaj poloprázdnou.
Ale úplně nejčastěji je to tak, že zbyde jen jedno místo. Místečko akorát pro mě, říkám si. Sednu si, abych se hned na příští zastávce zvedala, že pustím sednout starou paní. Mávne na mě ale rukou, ať klidně sedím. Mně je trapné si zase sedat, tak vedle sebe stojíme. Před námi jedno volné místo.
Na další zastávce paní vystoupí. Jakoby ze mě najednou spadla určitá povinnost si nesedat, pokud dotyčná stojí. Takže se zase pomalu posadím.
Nastoupí paní ve zralém věku. Okamžitě jsem na nohách a s dost nepochopitelnými úklonky vyjadřujícími nejspíš respekt ji pouštím sednout. Musím asi vypadat dost směšně. Za to paní vypadá spíš uraženě, než potěšeně. Jako kdybych jí nevěřila, že cestu tramvají ustojí. No nic.
Celá cesta tramvají v podstatě vypadá tak, že se hystericky rozhlížím, jestli mám někoho pustit sednout.
Na zastávce Nádraží nastoupí asi třicet kousků středoškolských studentů. Hlasití, poďobaní a semene plní puberťáci mé sociální úzkosti dodají na novém rozměru. Určitě se na mě všichni dívají a hodnotí mě.
Stejně jako spousta z nich mám barevný batoh a vypadám, že bych mohla být zhruba v jejich věku, i když jsem o nějakých deset let starší.
Nekoukejte se na mě prosím.
Na Šalďáku přistoupí partička středoškolaček, které si nejspíš byly pro ranní kafe v mé oblíbené kavárně.
Nenápadně si je prohlédnu. Michael Kors kabelky (fake?). Kožíšky - to je asi moderní. Taková zvláštní forma pletené čelenky, kterou v osmdesátých letech nosila moje máma. Jakýsi mix gumáků a jezdeckých bot.

Cítim pocit podobný žárlivosti. Ty holky jsou o deset let mladší než já a vypadají o tolik lépe, o tolik sebevědomější. Dokážu si představit, že mi vyfouknou chlapa. Začínám ten pocit poznávat.
Ten samý pocit jsem cítila ve své bývalé práci, kdy jsem po jedné chybě byla nahrazena mladší a hezčí verzí. Není to tak úplně žárlivost. Nazvala bych to pocitem nahraditelnosti. Protože jsem si skutečně uvědomila, jak snadné je být nahrazena. V práci, ve vztahu, starší generace je nahrazena tou mladší.
Je čas přestat závidět mladším holkám,jak jsou upravené. Je čas přijmout to, že já mám zkušenosti, které je teprve čekají.
Zadívám se na ně a na chvilku se usměju. Rozveselí mě to, jak nevinně naivní jsou. Chodí teprve na střední školu.
Všichni k něčemu postupně dojdeme a dojedeme. Všichni jsme na cestě. Tramvaj dvojka nebo trojka.

Fotografie: Moje, Canon EOS 1200D

Knedlíčky zmizely

29. listopadu 2018 v 19:37 | Tálka
Než nám burčák doteče, cukroví se dopeče.
Aneb, jakmile klapne září, už se řeší jen Vánoce.

Lidi se dělí na dva druhy. Ti, kteří od září poslouchají vánoční koledy od Wham! a Mariah Carey a na ty, co jsou takzvaně tradiční - dárky nakupují až na přelomu listopadu a prosince a když zjistí, že vlastně absolutně nic nestíhají a dochází jim peníze, slavnostně prohlásí, že bysme se stejně měli všichni na dárky vysrat, protože to není jenom o materiálních věcech.
Pokud jste někde mezi a nebo ani jedno, tak se prosím nevyjadřujte, jinak bude moje ego hluboce trpět.
Někdy si skutečně přeju se na dárky vysrat, zatímco mi z repráků duní All I Want For Christmas Is You. Někdy si přeju zalézt do nory a utéct před tím shonem, který vlastně ani nedělám dobrovolně, ale spíše jsem do něho vtažena jako do hrnce na Mumlavě když mi bylo pět. Sakra, vždyť já a ani moje rodina nejsme věřící. Jsme jen oběti něčeho obrovsky komerčního.
A tak, abych se aspoň trošičku přiblížila lidem, kteří to doopravdy prožívají (a ne že se vezou jenom na vlně hromady cukroví jako já), jsem se rozhodla, že napíšu dopis.

Milý ježíšku,
to jsem já.
Už jsem velká, takže si tento rok nepřeju nový mobil, "empétrojku", ani hodinky s vodotryskem (fakt na přelomu století existovaly!)
Přeju si čtystranné struhadlo, protože to, které mám, je absolutně na hovno.
Přeju si skleničky na víno, abych ho mohla pít jako člověk a ne ze zavařovacích sklenic jako...chudý člověk.
Přeju si vánoční strom. Svůj první vlastní vánoční strom. Skutečný. Ne palmu (před 10 lety jsme fakt měli palmu jako vánoční strom a táta tvrdil, že máme Vánoce a dovolenou v jednom ), ne umělý strom. A proboha! Ne opadavý strom. Mám přeci jen jedny nervy a sakra malej vysavač.
Přeju si sexy tělo, které zároveň zvládlo ochutnat všechny druhy cukroví od babičky.
A hlavně si přeju, abych přestala kupovat tolik knih, nad kterýma pak brečim, že je nestíhám číst.
Děkuji Ti,
Tálka.

Pokud stále tápete, co tím chtěla Tálka říci, mohu vám jenom sdělit, že stejně jako chlapeček ve školce, který mi na dotaz o jeho létajících snech odpověděl, že knedlíčky zmizely, nevím a jen s úsměvem odejdu a nechám vás přemýšlet.


Fotografie: Moje, Canon EOS 1200D
 


Přenosná děvka

24. listopadu 2018 v 20:27 | Tálka
Asi bych lhala, kdybych tvrdila, že to o mě nikdo neví. Už jen z podstaty. Haló? Vystavovala jsem se na internetu cizím lidem.
A taky to ví pár dalších lidí, kterým jsem to řekla v opilosti, abych na sebe strhla pozornost a protože jsem potřebovala ujistit, že je to vlastně úplně v pořádku.
Ach ano. Byla jsem tzv. přenosnou děvkou. Cam modelkou či cam girl, chcete-li. Lidi mi platili za věci, za které by platili normální prostituce. Až na ten fyzický kontakt. Není právě ten v tom to klíčové? No, nevím.
Jaký je vlastně rozdíl mezi cam girl, prostitukou a třeba luxusním eskortem? No v první řadě, cam girl se svými klienty nespí.
Samozřejmě může, ale to není tou esencí tohoto "džobu". Ona se s nimi stýká skrze obrazovky tabletů, počítačů a mobilů.
Jako když voláte své přítelkyni přes skype. Akorát tohle je cizí holka a za to, že vám ukáže prsa si připlatíte. Většinou jsou navíc z jiné země než vy a mimo svou "internetovou kariéru" vedou naprosto normální životy (třeba i s manželem a dětmi).
Vždycky jsem se snažila naštvat co nejvíc lidí, takže si vzpomínám, jak jsem před několika lety vyřvávala, že až mi bude 18, budu se na internetu vystavovat nahá za peníze. Mnoho lidí namítne, proč jsem nešla rovnou do porna.
No, zase tak hustá jsem nebyla. Byla jsem jako skoro každá drsňačka panna a na kluky jsem tu svoji roli absolutní samice jen hrála.
Nakonec jsem svému slibu dostála a s tunou makeupu se ocitla před levnou notebookovou web kamerou. Těšila jsem se na svůj "chatroom" plný nadrženců - znamenalo to hodně peněz. Ale tak snadné to nebylo. Nikdo nechtěl platit holce, která nechtěla mluvit do mikrofonu a falšovat orgasmické vzdechy.
Jen jsem tupě koukala do kamery s obrovským výstřihem a klapala do klávesnice odpovídajíc Indům a Pákistáncům, že se za mnou nemůžou přistěhovat.
Po pár dnech už jsem to tak nějak ovládala a udržela si větší publikum. Občas mi přiskočil i nějaký ten token - něco jako peníze.
Za první oficiální "výplatu" jsem si koupila novou webkameru. Stála pěknej balík. Ale slibovala jsem si od toho, že mě to posune o level dál.
Už nevím, jak dlouho jsem tam byla, ale pamatuji si, že na Vánoce jsem si našetřila 5000. Bez brigády. Když naši rozbalovali dárky, nevěřicně na mě koukali a já pak přistihla mamku jak mi prohledává pokoj, jestli něco drahého nechybí.
Postupně jsem od toho ale upustila. Ty peníze mi za to asi nestály. V přepočtu na hodiny se mi to nevyplatilo. Líčení, holení každého chloupku na těle, česání, výběr vhodného outfitu, výběr pozadí, čekání, až budu mít naprostý klid na "práci", příprava rekvizit, příprava aktivit, čekání na zákazníky, snažit se je zabavit a přinutit je platit.
Vždycky jsem si myslela, jak to mají tyhle holky jednoduché. Svlíknou se a mají peněz, co chtějí. Přitom ani s nikým nemusí spát.
Už jste ale někdy zkoušeli souložit s lahví od vína, protože vám za to dají dvakrát tolik?

A Little Bit Insecure

24. listopadu 2018 v 12:50 | Tálka
Vždycky jsem četla, jak žárlivost dokáže ničit vztahy. Taková maličkost a zničí to potenciální štěstí v životě? To je na houby.
Tak jsem se vždycky snažila svého přítele ujišťovat, jak strašně nejsem žárlivá a jak mi nevadí, když se bude dívat na jiný holky. Hlavně, ať s nima nic "nedělá".
Je to pravda jen z části. Přehnaně žárlivá určitě nejsem. Ale přece jen jsme lidi, a když u něj na mobilu vidím vyskočit cizí holčičí jméno, v hlavě se mi rozsvítí varovná červená kontrolka.
S rukou na srdci přiznávám, že jsem mu několikrát koukla pod ruku, otevřela konverzace a přečetla si, co si s onou píše. Nikdy se ani v nejmenším nejednalo o náznak něčeho infidelního. Většinou šlo o něco do školy, o někoho jiného nebo dokonce o dárek pro mě. Cítila jsem se špatně. Ale má důvěra byla opět v normálu a vždy o trochu silnější.
Co mě ale vždy nakopávalo, byla ona. Ta dokonalá osoba s exotickým nádechem Ameriky. Občas blondýna, občas zrzka. Vždy perfektní tělo s pěknýma trojkama (přinejmenším). Scarlett Johansson.
Před pár lety se zmínil na jedné party, že kdyby mě měl někdy podvést, bude to s ní. Na jednu stranu útěcha (nic proti, ale ta se stýká asi s jinýma vrstvama). Na stranu druhou - on by mě jako vážně někdy podvedl?
Od té doby, jen ji vidím, představím si, co se mu honí hlavou. Určitě něco sexuálního. Žádná jiná už mě nerozhází, ale Scarlett…
Stačí, že na ni musíme jít do kina pokaždé, když hraje v nějakém Marvelu.
Při pohledu na ni už mě to zas bere a hledám, čeho bych se chytila. U scény s vousatým Chrisem Evansem začnu zhluboka dýchyt, komentuju Chrise Hemswortha a to jeho božské tělo. On se jen směje a hladí mě po ruce. Sakra, ani to s ním nehne.
Jsou to takové světlovlasé svalnaté typy jako Matthew McConaughey, to já ráda. Oproti jemu - tmavé vlasy a oči, tělo na pomazlení, ale svaly jsou někde pod tukem. Ale jako líbí se mi, ne že ne.
No a zrovna dnes se to stalo. Viděla jsem reklamu na Dolce a Gabbana. Hraje v ní Matthew McConaughey a ona - zkáza mé příčetnosti - Scarlet Johansson. Vypadají tak perfektně, jak spolu jedou v autě. Vypadají jako - no, jako z reklamy.
Vždycky jsem takhle s Matthew McConaugheym chtěla jet v autě. Představila jsem si, že jsem Scarlett. Chvilku jsem si to užívala a pak mi došlo, že takhle určitě přemýšlí i on. Představuje si, jak řídí to auto a vedle něj sedí ona. Trošku jsem se zamračila.
A pak jsem si místo Matthewa a Scarlett dosadila nás dva. Tamty představy byly hezké, ale měly nádech snu. Něčeho nereálného. Něčeho, co si ráda představím, ale ve skutečnosti něco tak perfektního ani nechci. Kdežto tahle představa - my dva v autě - byla jiná, reálná. Byla reálná, protože jsem ji nesčetněkrát zažila. A sedělo mi to, bylo to něco, co znám.
Napadlo mě, že tou esencí, proč jsme tolik let spolu, i když jsem někdy "crazy bitch" a on "enormous asshole" je to, že si svoje chyby uvědomujeme. Uvědomujeme si, že na světě je perfektní Scarlett Johansson a perfektní Matthew McConaughey, ale po tom toužíme jen tak občas. Po pětiminutovce něčeho tak vyčerpávajícně perfektního nebo perfektně vyčerpávajícího zase toužím obejmout to jeho tělo na pomazlení. A on se zase začne smát, až si budu nervózně schovávat břicho, nebo zkoušet, jestli dlaní obejmu svoje stehno (neobejmu) a smutně si povzdychnu.
Jo jo.

Kam dál