Labels

15. května 2019 v 21:05 | Tálka |  Myšlenky
Nějak často se mi stává, že dostávám otázku typu "A co ty jako vlastně jseš?".
Nejsem si úplně jistá, co se po mě v tu chvíli chce. Mám se zařadit do nějaké rubriky jako v pornu? Mature, big tits, czech.
Mám odříkat svůj životopis, nebo ho mám raději nosit tištěný po kapsách?
Totiž, k tomu, aby nás lidé pochopili potřebují nějaké rozlišováky. Potřebují si nás zařadit do skupin, následně do podskupin a pak do podpodskupin. Nechce se jim přemýšlet. Dnešní zrychlená doba (jaké klišé) jim to snad ani nedovoluje ztrácet čas přemýšlením o cizích lidech.
Tím, že o sobě něco konstatujete, jim ušetříte práci s utvářením si nějaké představy o vás.
Tak například při zmínění slova ekologie jsem zařazena do kategorie "biožena" nebo někdy i "hipík".
Cizím lidem to o mne prozradí: nejspíš si neholím podpaží, nakupuji nejčastěji ve zdravé výživě, jsem fanatik, neholím si nejspíš ani nohy, jsem určitě vegan, nosím batikované oblečení a jiné poznatky z předchozích zkušeností s podobnými lidmi.
Je tu ale ten problém, že pokud daný člověk zjistí, že nesplňujete nějakou z jeho podmínek pro vstup do této kategorie, jste pokrytec. A dají vám to pěkně sežrat.
Pokud jako člověk zajímající se o ekologii nenakupujete ve zdravé vyživě, ale v Kauflandu, jste pokrytec. Protože to přece určitě není ekologické. MUSÍTE nakupovat ve zdravé výživě. A jestli ne, tak se teda ale laskavě nenazývejte člověkem zajímajícím se o ekologii. Jo? Díky.
Pokud jako člověk zajímající se o rostlinou stravu sníte maso, jste pokrytec. Sjeli jste z cesty. Nashledanou, pokrytče.
Víte, to je ten problém se značením a pojmenováváním lidí. Nejsme si úplně schopní uvědomit, že lidi jsou pořád na cestě ke svému lepšímu já. Nikdy tam asi nedojedou, protože se pořád formují, ale my to od nich očekáváme. Nepřipustíme, aby udělali něco mimo jejich "kastu".
Na Youtube jsem si všimla spousty videí s názvem "Proč už nejsem -doplňte-".
Ve skutečnosti tito lidé nepřestali ničím být. Jen to o sobě přestali říkat. Přestali se značkovat právě z toho důvodu, že jim sledující vytýkali jejich nedostatky při snaze někam patřit. Zero waste (bez odpadu) lidi se pomalu začali přejmenovávat na low waste (málo odpadu) lidi, protože jim bylo vytýkáno, že i oxid uhličitý je náš odpad, takže nikdy nejsme bezodpadoví. Achjo, to už můžeme skutečně říct, že i prd je odpad. Doslova.
Takže přestaňme shazovat lidi, kteří se o něco snaží. Přestaňme shazovat i ty, co nesouhlasí s našimi politickými názory. Všichni někam dojdeme a třeba se nakonec sejdeme.
Vždyť louka plná samých pampelišek by byla tak nudná. Představte si tady sedmikrásku, tuhle chrpu a támhle zase šťovík - nádhera!
Miluju lidi.

 

Dvě mámy a jedno dítě

5. května 2019 v 18:16 | Tálka |  Myšlenky
Spoustu mých kamarádek žije nebo někdy žilo se ženou. Jakože v romantickém soužití.
Nikdy mi to nepřipadalo nějak zvláštní. Já rozdíly v lásce skutečně nedělám. Spíš mě překvapily dotazy ostatních.

1. A to se jako nebojíš, že po tobě taky vyjede?
Ehm. Stejně jako heterosexuální lidi mají i homosexuální a jinak sexuální lidi svoje typy. Taky neoblejzám každýho chlapa v tramvaji, tak proč by měla lesba oblejzat každou ženskou, kterou potká?
2. Dobře, ale proč se teda oblékají jako chlapi, když se jim líbí ženský?
To je individuální. Jedna z těch zmiňovaných kamarádek je velice ženská a myslím, že by se dost chlapům líbila. I já mám občas problém. Haha.
3. A jako jsou svoje první lesby, nebo byly i s chlapama?
Hahahahahahahaha. Asi bez komentáře, protože nevím a je mi to jedno. (Vím, ale stejně je mi to jedno.)

Problémy hetero společnosti s homo společností nejsou ale předmětem dnešní úvahy. Dneska bych se chtěla zaměřit na něco, o čem jsem se z pochopitelných důvodů bála mluvit. A tedy co si myslím o tom, když mají homosexuální páry děti.

Kamarádka Kája a kamarádka Lenka jsou spolu už asi deset let. Postavily si domeček, mají pejska, jsou to tzv. světu známé lesbičky.
Po deseti letech (a někdy samozřejmě i dříve) ale nastane v párech zlom. Chceme miminko!
Kája s Lenkou o tom mluvily hodně dlouho. Obě dvě jsou poměrně schopné pedagogické pracovnice, takže o dítě bych se v tomto směru nebála.
Potíž nastala v tom, jak to provést. Není to totiž v našem státě úplně legální. Spermabanky nefungují tak úplně jak by jejich název napovídal. Nemůžete si tam jen tak přijít s kartou, vybrat si a nashledanou. Nene.
Semeno vám nevydají na počkání. Nebo vlastně ano. Spíše ho nevydají jen tak kdekomu.
Holky to měly trošku složitější i s tím, že si kompletně vysnily, jak to všechno proběhne. Jedné se odejme vajíčko, nasadí se do druhé a v ní se oplodní cizím semenem. Logické. Nicméně v podstatě neproveditelné.
Stejně jako u spermabanky nemůžou dvě ženy jen tak nakráčet na kliniku, aby si vyčenžly vajíčka.
Trvalo to spoustu měsíců vše promyslet. A nakonec se zrodil poměrně jednoduchý plán. Cizí semeno a jedna lesbička. Tádá.
Holky se sebou byly spokojené a ačkoliv jsem jim dávala najevo, že ten cizí chlap na to dítě bude mít ze zákona právo a může ho i dostat do péče, nehleděly na to. Budou mít miminko a to je nejdůležitější.

Tady přichází to, kdy se ve mne začaly mísit pocity. Ano, homosexuální páry mi nevadí. Ano, souhlasím, že homosexuální páry může dát dítěti rodinu stejně jako heterosexuální pár.
S čím nesouhlasím je tenhle přístup mít dítě za každou cenu. Přijde mi, že už se neřeší následky, ale momentální sobecké chtíče daných lidí. MY chceme miminko a MY ho taky mít budeme. I kdyby mělo být klidně z mýdlových bublinek přenesených v injekční stříkačce do chlorem vyčištěné dělohy.
Zahráváme si tady s něčím, co trvalo desetitisíce let vyvinout. Genetika, anatomie, biologie a jiné pro mě těžko vyslovitelné věci. Všechno funguje, proč to upravovat. (Shuri z Black Panthera nesouhlasí: "Just because something works perfectly does not mean it cannot be improved.")
A mimochodem, v tomhle nejsou heterosexuální páry nevinně. Moje sestra by za třetí umělé oplodnění zaplatila klidně dvě stě tisíc.
K těmto situacím se mi hodí jedno motto normálně používané v útulcích pro zvířata - nekupuju, adoptuj.

Foto: Moje, Samsung Galaxy S9

P.S. Fotka nemá žádný hlubší význam. Haha.
P.S2. I když možná má. Možná, že nehledě na to, jak jsme se na tenhle svět dostali. Všichni skončíme nějak takhle.

Normální chování

22. dubna 2019 v 19:58 | Tálka |  Myšlenky
Tak jsem doma. Byla jsem v cizích krajích. Na Moravě.
Přivezla jsem si spoustu zážitků, fotek a taky úvah.
Jednou z nich je úvaha o tom, do jaké míry se máme chovat tak, jak chceme my sami a jak moc se přizpůsobit ostatním.
Například jeden pán z Moravy byl zděšen, když naše skvadra vytáhla k vínu na stůl karty. Vystrašilo ho to, proč že to hrajeme, že si máme užívat. My si ale užíváme. No, každý to má zkrátka jinak.
Podobně to bylo i s tím, že skoro nikdo v partě nechápal, proč jakože na dovolené chodím spát v devět. A vysvětlení, které přišlo druhý den po jedenácti nachozených kilometrech a já byla téměř jediná schopná to jít nějakým normálním tempem zjevně nestačilo. Neustále se o tom mluvilo. Proč je člověk takový a takový, proč má tahle paní tak hrozný vlasy (a musíme to říct co nejvíc nahlas).
Pro mě to vyvrcholilo tím, když se o tom zase začalo mluvit na zpáteční cestě autem. Proč chodím v devět spát, proč si neužívám dovolenou, proč se nechci válet celý den před penzionem. Moje odpověď zněla, že stejně jako já respektuji, že někdo chce zůstat dlouho vzhůru, očekávám, že ostatní budou respektovat moje rozhodnutí chodit brzo spát. Nebudu se nikomu přizpůsobovat, když tím nikomu neubližuji. Tohle ale není o přizpůsobování, ale o normálním chování. A co je to normální chování? No prostě jak se chovají všichni lidi.
Odnesla jsem si z toho, že bych se vážně nezavděčila nikomu a byla jsem na sebe hrdá, že jsem zůstala tvrdá jako dub a stála si za tím, že půjdu brzo spát a nenechala se zviklat.
Lidi se nemají přizpůsobovat a měnit, lidé se mají přijímat takoví, jací jsou a respektovat. A to je jediný recept na mír ve světě a v srdci - respektování, porozumění, přijmutí.

Fotografie: Moje, Canon 1200D
 


Starý kapesník

1. března 2019 v 21:04 | Tálka |  Myšlenky
Sedím v baru s dvěma známými (kamarádky je moc silné slovo). Povídáme si. Je to poměrně příjemný večer. Dokud nepotřebuju smrkat. Vytáhnu jeden ze svých mnoha látkových kapesníků. Tenhle je žlutý s hnědými proužky. Vždycky smrkám tak, že kapesník držím v pěsti a vytáhnu si jen takový kus kapesníku, který na své vysmrkání potřebuji. Hezky a diskrétně, aby ostatní nemuseli okukovat mé předešlé...vysmrkání.
Dokončím svůj malý tajný rituál a kapesník zase schovám do kapsy. V tu chvíli si uvědomím, že je tady nějaké ticho. Obě holky na mě s úžasem hledí a po chvíli se dají do hurónského smíchu. Nechápu, co se děje.
"Ty.....máš...kapesník...a látkovej! A..v baru!" snaží se jedna vysvětlit. Pořád nechápu...
Tahle historka nemá žádné vyústění. Zajímavé ale je, že to nebylo poprvé. Děti v práci se mi totiž taky smějí. Říkají, že mám "velký kapesník".
Velký není, jen je prostě látkový a ty zkrátka bývají větší, než takové ty toaleťáky z krabičky.
Dále jsem k smíchu za to, že používám na holení svých chlupatých lýtek klasickou kovovou břitvu a ne jednorázové plastové žiletky. Pak si taky stříhám vlasy sama doma. Samozřejmě po tom, co si je omyju tuhým šamponem bez obalu. Chodím nakupovat s vlastní látkovou taškou. Neberu si na ovoce a zeleninu mikrotenové sáčky, mám svoje látkové na více použití. Snažím se nakupovat bez obalu (někdy neúspěšně, ale snažím se). Když už se musím malovat, rtěnku používám i jako tvářenku a mám i spoustu jiných holčičích triků. Nekupuju, co nepotřebuju. A když už něco potřebuju, zeptám se, jestli někdo nechce zrovna něco podobného vyhodit. Nakupuju v sekáči. Peču vlastní pečivo. Vlastně spousta jídla u nás doma je domácí ze základních surovin. I pro čistící potřeby chodím se sklenicemi. Recykluji, používám znovu, daruji, nekupuji, půjčuji si.
Tohle byl jen malý výčet toho, kvůli čemu už se mi někdy někdo smál.
A ačkoliv to může znít tak, že se lituji, ve skutečnosti lituji jen jedno. Lituji to, kvůli čemu to dělám. Lituji naši planetu. Všechna ta zvářata, která už nebudu mít šanci vidět. Lituji rostliny. Lituji lidi, kteří za to nemohou.
Lituji toho, že je na světě tolik odpadků, že chceme vlastnit a ukázat, že máme peníze. Lituji toho, že kvůli tomu, co by řekli ostatní ničíme jedinou věc, která tu byla dlouho před námi.
Je mi to všechno líto.

Působení jara

17. února 2019 v 10:56 | Tálka |  Myšlenky
Ležím v posteli a čtu si svého oblíbeného Murakamiho. Na proutěném košíku, který mi slouží jako stolek, mám tři tlusté knihy, které taky čekají na svůj čas. Ještě ale nepřišel. Ještě ne.
Žaluzie mám sice zatažené, skrz otevřené okno dovnitř ale proudí čerstvý svěží vzduch. Nechce se mi věřit, že je únor.
Vše voní jarem, posekanou trávou, grilováním na zahradě, smíchem lidí venku. Nic z toho ještě není pravda, ale už jen ta známá vůně vzduchu, jehož teplota je natolik příjemná, že mě při vdechnutí nespálí mrazem, to ve mě všechno probouzí.Všechny ty vzpomínky na předešlé roky.
Babičku před pár minutami oficiálně propustili z nemocnice. Je nádherně. Chci všem zavolat a povídat si. Chci se s nimi smát. Cítím, že by byli překvapeni. Naše introvertka volá? Vždyť nemá ráda lidi. Nikdy si s námi nechce povídat.
Ta vůně a slunce zkrátka něco probouzí.
Když tak ležím na své posteli, doslova cítím jak se jako květ pivoňky s lupnutím otevírám. Jak se ze zelené kuličky poupěte lísteček po lístečku stává obrovský růžový květ. Extrovertní květ.
I když je mi melancholický podzim a depresivní zima podstatně bližší, je krásné na chvíli si připadat jako znovuzrozená. Jako motýl, co se zrovna vykuklil. Těším se.
A pak přijde horké léto a já začnu být ze všeho unavená. Na podzim se stáhnu do sebe a na zimu budu vnitřně spát. A budu se připravovat na další jaro. To jsou moje roční období a každé má svou úlohu.

Prostitutka

8. února 2019 v 12:54 | Tálka |  Kreativně
Odkrývat své minulosti,
anonymně, beze jména.
Svlékat se ze své bytosti,
jsem poměrně svůdná žena.

Svlékni si mě,
otevři mě jako knihu.
Udělej se, pro mě za mě,
a klidně i v předstihu.

Ruka kmitá,
už jsi skoro na špici.
Tebou extáze zmítá,
moje prsty na klávesnici.

Řádka za řádkem,
otvírám se.
Ukazuju svoje nahé tělo,
zpovídám se.

Usaďte se do křesel,
bude to jen minutka.
Ze mě další výplod vzešel,
chci být vaše prostitutka.

Kabelka ze sedmdesáti na padesát

6. února 2019 v 17:46 | Tálka |  Myšlenky
Na louce se třpytí spousta prasátek. Nemyslím skutečná prasátka. Myslím takové ty odlesky světla. Od čeho jsou? Tady na hřbitově?
Jdu k nejbližšímu odlesku a nemusím se ani sklánět, abych se podívala. Tablet? Rozhlédnu se. Nikde nikdo. Jsem absolutně zmatená.
Zvednu tablet ze země. Vypadá to, že se s ním nedá vůbec nic dělat. Má jediný úděl, který zde očividně plní. Dá se na něm zobrazit jedna jediná věc.
"ID: Josef "Pepča" Havrda, Věk: 52 let, Majetek: rodinný dům, nejnovější vlajková loď Samsungu, dvě auta značky Audi."
To je nějaká hra?
Projdu ty další. Na každém z nich je to samé, jenom jiné informace. Jde o muže i ženy všech věkových kategorií. Zemřelí.

Přemýšlím, jestli takhle bude skutečně vypadat smrt, až budu umírat já. Ponesu si hodnotu svého majetku do hrobu? Co by stálo na mém tabletu? Majetek: zakrslý králík, protivný přítel, rozbitý telefon a zhruba 740 knih? Tak to bych asi měla za celý svůj život nastřádat co nejvíce kvalitního majetku. Aby se pak hezky po mé smrti vyjímal na mém tabletovém náhrobku.
A nebo se na to můžu vysrat.
"Už nejsi dítě, Natálie. Zacházíš s penězmi jako táta a víš, kam ho to dostalo. Musíš si šetřit. Šetři si na důchod. Založ si stavební. Založ spoření svým dětem. Ne, to nevadí, že ještě žádné nemáš. A kam jedeš na dovolenou? My letíme na Srí Lanku. Chtěli jsme někam, kde je levno, když máme zase nové auto. Jinak ta kabelka, o které jsem ti říkala, byla zlevněná. Ze sedmdesáti na padesát. Tisíc, myslim. No není to super deal?"
Já jen doufám, že až umřu, budou se na tabletové náhrobky psát i takové věci jako jestli byl ten člověk šťastný a dělal vše, co chtěl a byl snad aspoň trochu hodný na lidi a planetu. Jinak by vás můj hrob nejspíš neoslnil.

Fotografie: Moje, Canon 1200D

Rekviem

6. února 2019 v 17:20 | Tálka |  Myšlenky
Rozlévá se to do mého těla. Postupně a pomalu.
Nejdřív jsem naprosto v pohodě. Držím se. Hlavu mám ještě nad vodou. Necítím bolest. Nebo mi moje tělo lže?
Pak to ale postupuje a sílí. Čím déle držím, tím je to horší. Jako metastáze. Rozsévají se mi po těle malá zhoubná ložiska.
Najednou už to cítím. Lapám po dechu. Dostává mě to. Chci zůstat nad vodou, ale nohy už necítím. Ani nevím, jestli je ještě mám. Začíná to být neúnosné.
Podvolím se.Celé tělo se přestane vzpírat.
Konečně se první slza prodere ven skrz mé oko. Následují další. Další. Další. Chtěla bych s nimi vyplavit ten pocit ven, ale tlak zůstává uvnitř. Metastáze se ani nehne.
Babičko, ještě nechoď prosím. Ještě ne.

Skládka odpadků

3. února 2019 v 9:18 | Tálka |  Myšlenky
Svým velice kritickým očkem jsem přelétla názvy článků na téma týdne. Přesně si dokážu představit, co je v každém z nich napsáno a ani na ně nemusím klikat.
Proč píšu? Proč mám sex? Není to to samé? U takových věcí člověk nikdy nemá moc důvodů po ruce. Není to jako když se vás někdo zeptá, proč máte na noze sádru. Odpověď bude jasná - mám zlomenou nohu!
Otázky typu proč píšu nebo proč mám sex se neptají na jednoduché odpovědi. Spíš nám dávají prostor se vyjádřit. A to mně jako sobecké nenaviděčce lidí nevyhovuje. Nic ve zlém.
Píšu, ne proto, že bych chtěla nebo že by to byl nedejbože můj koníček. Píšu, protože uvnitř mě je strašně obrovské ego, které se touží ke všemu vyjádřit. Toužím po tom všechno komentovat. Vím, že na to mám. Bohužel se to tak sešlo, že se v reálném světě nedokážu vyslovit a tak radši mlčím.
Ve finále je to tak, že se uvnitř sebe peru a bojuju se vším, co mi přijde do cesty. Tuhle chci nějakému chytrolínovi něco vmést do tváře, tuhle rasistickému chlápkovi v tramvaji vyhubovat, proč mi nepomohl s kočárkem jedné cikánky. Ale jen ve své hlavě.
Píšu, protože se jinak sama se sebou nedokážu vypořádat.
Malíř by to nejspíš vložil do nějaké malby a skladatel by složil tesklivou píseň. Já píšu. Každopádně to ze mě nedělá spisovatelku, že? Dělá to ze mě člověka, který se touží vyjádřit ze svého nitra a tohle je jediný způsob, který umím. Plátno ani noty na mě neplatí. Jsou pro mě němé. Ale papír a tužka nebo klávesnice od notebooku? Dejte to sem!
Při psaní se obracím naruby jako když obracím kapsy své bundy. Vysypávám ten bordel, který se přilepil na úplné dno a do těch rohů, kam strašně nerada sahám. Občas tam najdu nějaký peníz, spíš ale jen drobky a odpadky.
Psaní je pro mě jako vysypávání odpadků. A tenhle blog je moje skládka.

Malé knižní dilema

1. února 2019 v 20:03 | Tálka |  Myšlenky
Jsem z poměrně chudé rodiny. Takže když jsem objevila ve svých deseti letech v našem městě knihovnu s dětkou sekcí - no áleluja! A tak jsem se od té doby prokousávala jednou knihou za druhou.
V knihovně jsem si vybírala hlavně podle obálky. Co se mi líbilo na pohled, to jsem si půjčila. Postupně jsem začala rozlišovat i to, jak je kniha populární a své oblíbené autory.
Tak v mém sítu zůstal nakonec jako jeden z mála například Haruki Murakami. Ach, můj Murakami.
Nebudu přehánět, když řeknu, že jsem jeho tvorbou posedlá a každému, kdo mě přijde navštívit v mé mancardě hrdě ukazuji svou sbírku jeho děl, která se drží na čestném místě nejhořejší příčky mé knihovny.
V jedné z jeho posledních knih s názvem "Spisovatel jako povolání" (kterou jsem si pořídila kvůli Murakamimu, ne kvůli zájmu o to být spisovatelkou) doporučuje, aby všichni, kdo chtějí psát četli všechno, co se jim dostane do ruky. Všechno.
Ok. To jsem tak nějak celý život dodržovala. Četla jsem všechno, co jsem našla. Co mi kdo daroval, či doporučil.
Prý se tím v hlavě utříbí náš vlastní styl a automaticky vyřadíme to, co považujeme za brak.
Na druhou stranu kniha, která mě zas až tak moc neoslovila svým zpracováním "Mnich, který prodal své ferrari" doporučuje, abychom si četbu pečlivě vybírali a nezatěžovali své nevinné mozečky špínou a nekvalitními věcmi.
Tak kde je ta pravda?
Samozřejmě jsem hned automaticky dala za pravdu Murakamimu. I když...

Dneska jsem si po dlouhé době chtěla pustit nějaký film. Po sáhodouhém rozjímání jsem se rozhodla, že to bude "Jíst, meditovat, milovat", který jsem ještě neměla tu čest shlédnout. Jen jsem si matně vybavovala, že jsem před pár lety dala mamce knižní zpracování k narozeninám. Samozřejmě ji nečetla.
Asi dvacet minut od začátku filmu jsem se začala ukrutně nudit, i když vím, že ten film by mě za jiných okolností bavil. Já jsem ho ale ve své hlavě podváděla s danou knížkou, na jejíž obálku jsem pořád musela myslet. Chtěla jsem číst!
Na tom by nebylo nic špatného, pokud by mě ale nezabrzdila myšlenka, že mám rozečtené tři knihy a čtvrtou už rozhodně neuživím.
Po hlubším prozkoumání jsem se zamyslela nad tím, jaké knihy čtu. Čtu většinou kvalitní knihy, které jsem si sama vybrala. Tím myslím, že se mi od srdce líbí. Pak jsou ale knihy, které si vybral můj zvyk číst úplně všechno.
Podívejme se na to jinak. Mám rozečtené Winter's Tale od Marka Helprina, Spisovatel jako povolání od Murakamiho a nějakou WITCH knížku. Ano, "nějakou" WITCH knížku. Já totiž ani nevím, do jakého konceptu zapadá, do jaké dějové linie čehosi.
Když jsem byla malá, strašně jsem WITCH čarodějky milovala a zbyly mi nějaké knížky. To ale neznamená, že ve svých dvaceti třech letech je musím stále číst.
Tato poslední věta byla spíš pro mě, než pro vás.
Proč to sakra čtu? Tu sentimentální hodnotu z dětství v sobě mám tak i tak. Nepotřebuji k tomu ztrácet čas čtením něčeho takového.
Na světě bylo podle Googlu k roku 2010 publikováno 130 milionů knih. Nemá asi cenu se zabývat kalkulacemi, kolik jich může být teď o 9 let později. (Cože, 2010 bylo před devíti lety?!)
Zahraju si takovou malou hru. Simulaci vlastního života.
Za předpokladu, že se dožiju 100 let (haha), zbývá mi ještě 76 let života. Na světě je tedy dejme tomu 130 milionů knih. Abych se svým přesvědčením, že musím číst všechno, přečetla všechny knihy na světě, musela bych za rok přečíst asi 1 710 526 knih. Což denně dělá 4 805 knih. Hahaha.
Pokud vám přijde, že tato kalkulace byla absolutně nesmyslná a zbytečná, když je nad světlo svěloucí jasné, že nikdy nikdo nemůže přečíst všechny knihy na světě, ujišťuji vás, že ano. Bylo to naprosto zbytečné. Nicméné nezbytné pro to, abych se utvrdila v tom, že nejsem Iron Man ani Black Widow (ta je víc sexy) a že to skutečně nepokořím. Nejde to. Bohužel.

Což mě přivádí k závěru. Pokud tedy nikdy v životě nepřečtu všechny knihy a já tady čtu něco, co si ani neužívám, co když nestihnu něco, co pro mě bude život měnící, či ducha osvěžující? Co když ztracím čás něčím, co nemá smysl.
Murakami, v tomhle ti musím oponovat. Sorry jako.

Kam dál

Oblíbenci: Supice